Deset metrů, které změní váš život: Proč freediving není extrémní sport?

Když řeknete lidem, že se věnujete freedivingu, většina zareaguje stejně: „Wow, to musíš být hrozně odvážný!“ nebo „To je nebezpečné, ne?“ nebo prostě jen „To bych nikdy nemohl.“

A pak vám ukážou video nějakého freedivera sestupujícího do stometrové hloubky, do temnoty, kde už není světlo ani teplota, jen nekonečná modrá prázdnota.

„Tohle děláš?“

Ne. Tohle nedělám. Tohle dělá možná sto lidí na světě. Profesionálové. Atleti s roky tréninku a týmy podpory.

Já dělám freediving. A je to něco úplně jiného.

Realita versus Instagram

Problém s freedivingem je jeho marketingová image. Každé video ukazuje neuvěřitelné hloubky. Každý článek mluví o limitech lidského těla. Každý dokument se točí kolem rekordmanů.

Vytváří to dojem, že freediving je extrémní sport pro výjimečné jedince. Jako lezení Everestu nebo skoky ze stratosféry.

Ale realita je jiná.

Realita je: většina freediverů nikdy nepřekročí dvacet metrů. A je to úplně v pořádku. Vlastně – je to skvělé.

Protože freediving není o hloubce. Je o zážitku. A ten zážitek je stejně intenzivní na deseti metrech jako na padesáti. Možná intenzivnější – protože nejste zahlceni stresem a technickou složitostí hlubokých ponorů.

Tomáš se potápí čtyři roky. Jeho osobní rekord je šestnáct metrů. „Kamarádi se mě pořád ptají, kdy půjdu na třicet,“ směje se. „A já si říkám – proč? Na šestnácti metrech je krásně. Vidím ryby, korály, světlo je úžasné, cítím se bezpečně. Proč bych chtěl víc?“

A má pravdu. Proč?

Co je vlastně rekreační freediving

Představte si toto: ležíte na hladině tváří dolů v teplém moři. Slunce vás hřeje na zádech. Dýcháte klidně, pravidelně. Pod vámi vidíte dno – písek, kameny, pár ryb.

Nadechnete se. Ne maximálně, jen pohodlně. A klesáte.

Lehce máchnete ploutvemi. Jednou, dvakrát. Tělo se uvolňuje. Sledujete, jak se mění světlo, jak dno přichází blíž.

Na pěti metrech míjíte hejno drobných stříbrných ryb. Rozplynou se kolem vás a zase se spojí za vámi. Pokračujete dolů.

Na deseti metrech se dotknete dna. Projedete rukou pískem. Vzroste malý obláček sedimentu. Sledujete ho pár vteřin, jak se vznáší.

Pak se jemně odrazíte nahoru. Vynoříte se. Nadechnete se. Usmějete se.

Celý ponor trval možná čtyřicet pět sekund. Ani ne minutu.

A bylo to úžasné.

To je rekreační freediving. Žádné extrémní hloubky. Žádné hranice života a smrti. Jen vy, voda, a těch pár okamžiků naprostého klidu.

Proč deset metrů stačí (a možná je lepších než padesát)

Existuje zvláštní fenomén v komunitě freediverů. Ti nejzkušenější – lidé, kteří mají za sebou stovky ponorů, certifikace, roky tréninku – často mluví o tom, že jejich oblíbené ponory nejsou ty nejhlubší.

Jsou to ty mělké. Deset, patnáct metrů. Kde je ještě plno světla. Kde můžete strávit čas pozorováním, ne jen sestupem a výstupem.

Proč?

První důvod: Bezpečnost. Na deseti metrech máte obrovský bezpečnostní polštář. Pokud se stane cokoliv, jste na hladině za pár vteřin. Není stres, není nervozita. Můžete se plně uvolnit.

Druhý důvod: Čas. Hluboký ponor je rychlý – dolů, dotknout se, nahoru. Nemáte čas prozkoumávat. Mělký ponor můžete protáhnout. Projet se kolem skal. Sledovat ryby. Prostě... být tam.

Třetí důvod: Opakování. Z dvacetiminutové seance můžete udělat jeden ponor na třicet metrů. Nebo deset ponorů na deset metrů. Co je lepší zážitek? Deset různých malých dobrodružství, nebo jedno rychlé klesání a stoupání?

Čtvrtý důvod: Krása. Na deseti metrech je ještě dost světla. Barvy jsou živé. Vidíte detaily. V padesáti metrech je většinou jen modrá tma. Může být meditativní, ale není to barevná zahrada korálů a ryb.

Petra se potápí osm let. Má certifikaci pro ponory do čtyřiceti metrů. „Dělám je asi třikrát ročně,“ říká. „Zbytek času trávím mezi deseti a dvaceti. Protože tam je život. Tam je radost.“

Co skutečně potřebujete k začátku

Teď k praktickým věcem. Co je třeba, abyste mohli začít s rekreačním freedivingem?

Fyzická kondice: Nemusíte být atlet. Stačí být v rozumné formě. Pokud můžete bez problému ujít pět kilometrů nebo vyplavat dvě stě metrů, máte dost kondice na freediving.

Plavecké schopnosti: Musíte umět plavat. To je jasné. Ale nemusíte být mistr světa. Stačí základní jistota ve vodě.

Vybavení: Pro začátek opravdu nepotřebujete moc. Maska, šnorchl, ploutve – to jsou stovky až pár tisíc korun. Později možná neopren, pokud se budete potápět v chladnějších vodách. Kvalitní značky jako Sopras Apnea nabízejí vybavení přizpůsobené právě pro freediving, ale pro první zkoušky stačí i základní výbava z půjčovny.

Kurz: Tohle je jediná opravdu nutná investice. Nikdy, nikdy nezačínejte freediving sami. Najděte si kvalifikovaného instruktora. Kurz vás stojí obvykle 5–10 tisíc korun a dá vám základy bezpečnosti, techniky, a hlavně – zažijete to pod dohledem někoho, kdo ví, co dělá.

Čas: Základní kurz trvá obvykle víkend nebo týden. Pak záleží na vás, jak často chcete trénovat. Jednou týdně? Jednou měsíčně? I s minimální frekvencí se můžete stát kompetentním rekreačním freediverem.

Podmínky: Ideálně teplé, čisté moře. Ale začít můžete i v bazénu nebo jezeře. Není to tak krásné jako moře, ale technika je stejná.

To je všechno. Žádný speciální talent. Žádná roční příprava. Jen základní zdraví a ochota se učit.

Bezpečnost: nudná, ale kritická kapitola

Omlouváme se, že to musíme říct, ale je to důležité: freediving může být nebezpečný. Ale jen pokud děláte hlouposti.

Existuje několik základních pravidel, která eliminují prakticky všechna rizika:

Pravidlo číslo jedna: Nikdy sám. Vždycky se potápějte s partnerem. Vždycky. I když jdete jen na pět metrů. Vždycky.

Pravidlo číslo dvě: Jeden nahoře, jeden dole. Když se jeden potápí, druhý sleduje z hladiny. Vždycky.

Pravidlo číslo tři: Nenatahujte to. Pokud cítíte, že je to moc, je to moc. Nahoru. Žádné „ještě kousek“.

Pravidlo číslo čtyři: Znejte své limity. Nepouštějte se do ponorů, na které nejste připravení. Pokud jste zvyklí na deset metrů, nejděte na dvacet jen proto, že tam jde kamarád.

Pravidlo číslo pět: Respektujte přírodu. Moře není bazén. Má proudy, vlny, podmínky se mění. Pokud vypadá nebezpečně, nepotápějte se.

Dodržujete-li tato pravidla, je rekreační freediving bezpečnější než jízda na kole ve městě. Opravdu.

Michal učí freediving pět let. „Měl jsem stovky studentů,“ říká. „Ani jeden nebyl v ohrožení života. Protože učím bezpečnost víc než techniku. Pokud někdo chce jít rychle hluboko, pošlu ho jinam. Moje studenty učím, jak si to užívat dlouhodobě – a to znamená bezpečně.“

Kde začít: průvodce prvním krokem

Dobře, řekněme, že jste se rozhodli. Chcete to zkusit. Co teď?

Krok 1: Najděte kurz. Googlujte „freediving kurz“ plus vaše město. Nebo hledejte kurzy na dovolených destinacích – Egypt, Thajsko, Chorvatsko. Prověřte instruktora – má certifikaci? Má dobré recenze? Klade důraz na bezpečnost?

Krok 2: Zeptejte se. Než zaplatíte, mluvte s instruktorem. Zeptejte se na strukturu kurzu, na bezpečnost, na to, co se naučíte. Dobrý instruktor bude rád odpovídat. Špatný bude mluvit jen o hloubkách a rekordech.

Krok 3: Začněte v bazénu. Většina kurzů začíná v bazénu. Je to dobře. Naučíte se techniku v kontrolovaném prostředí. Žádné vlny, žádné proudy, žádný stres.

Krok 4: Buďte trpěliví. První ponor možná nepůjde dobře. Možná se dostanete jen na tři metry a budete mít paniku. Je to normální. Každý začínal takhle. Důležité je nezabalit to po prvním neúspěchu.

Krok 5: Zaměřte se na pocit, ne na čísla. Pokud vám instruktor řekne „Dnes zkusíme deset metrů“ a vy se cítíte komfortně jen na šesti, zůstaňte na šesti. Není to selhání. Je to úspěch – uvědomili jste si svůj limit a respektovali ho.

Krok 6: Pokračujte. Po kurzu máte základy. Ale freediving je jako jakákoliv dovednost – pokud to neděláte, zapomenete. Najděte si komunitu. Choďte trénovat. I jednou měsíčně udělá obrovský rozdíl.

Lenka absolvovala svůj první freedivingový kurz loni v létě v Chorvatsku. „Bála jsem se,“ přiznává. „Myslela jsem, že budu nejhorší. Ale instruktor byl skvělý. První den jsem se dostala na čtyři metry. Poslední den na dvanáct. A hlavně – užívala jsem si to. Nebyl tam tlak. Jen učení a radost.“

Dnes se Lenka potápí pravidelně v létě. Její průměrná hloubka? Deset metrů. „A je to úžasné,“ říká. „Nepotřebuju víc.“

Komunita, která vás překvapí

Jedna z nejlepších věcí na freedivingu je komunita. Možná čekáte macho kulturu, kde všichni soupeří o to, kdo je hlubší, dýl, lepší.

Ale realita je opačná.

Freedivingová komunita je možná nejpodpůrnější a nejméně soutěživá sportovní komunita, jakou zažijete. Protože každý, kdo se potápí pravidelně, pochopil základní pravdu: freediving není o porovnávání. Je o osobní cestě.

Zkušení freediveři pomáhají začátečníkům. Sdílejí tipy. Podporují. Nikdo vás nebude soudit za to, že jdete jen na pět metrů, zatímco oni jdou na třicet.

Martin začal před třemi lety. „První výjezd jsem byl nervózní,“ vzpomíná. „Myslel jsem, že budu nejslabší. Že se mi budou smát. Ale opak byl pravdou. Ti nejlepší potápěči byli ti nejpodpůrnější. Dávali mi rady. Slavěli se mnou můj první desetimetrový ponor, jako by to bylo sto.“

„Dnes dělám to samé pro nové lidi. Protože freediving není o tom být lepší než ostatní. Je o tom být lepší než včera.“

Proč to změní váš život (i když půjdete jen na deset metrů)

Zde je věc, kterou vám nikdo neřekne předem: freediving změní způsob, jakým vnímáte svět. I když zůstanete na mělkých ponorech celý život.

Změní to váš vztah k dechu. Naučíte se vnímat dýchání způsobem, jakým jste nikdy předtím nevnímali. Ve stresových situacích si automaticky uvědomíte: „Dýchám špatně. Potřebuju zpomalit.“

Změní to váš vztah k tichu. V každodenním životě je kolem nás neustálý hluk. Pod vodou je ticho absolutní. A když se naučíte užívat si to ticho tam, začnete ho vyhledávat i nahoře.

Změní to váš vztah k přírodě. Když plavete pod hladinou, nejste turista. Nejste pozorovatel. Jste tam. Jste součástí. Ryby vás míjejí na dosah ruky. Želvy vás ignorují. Jste přijati jako jeden z nich.

Změní to váš vztah k sobě. Zjistíte, že dokážete víc, než jste si mysleli. Ne ve smyslu extrémních limitů – ale ve smyslu kontroly, klidu, přítomnosti. A toto zjištění se přenese do zbytku vašeho života.

Jana začala s freedivingem před pěti lety ve čtyřiceti. „Nikdy jsem nebyla sportovní typ,“ říká. „Ale freediving... ten mě chytl. Ne proto, že bych najednou chtěla být atletkou. Ale proto, že mi dal něco, co jsem nevěděla, že mi chybí. Klid. Přítomnost. Pocit, že jsem součástí něčeho většího.“

„Pořád jdu jen na deset, možná patnáct metrů. A je mi to jedno. Protože tam dole, v těch deseti metrech, jsem našla něco cenného. Našla jsem klid.“

Začněte tam, kde jste

Freediving není o tom, kam dojdete. Je o cestě tam.

Nemusíte sestupovat do stometrových hlubin. Nemusíte lámat rekordy. Nemusíte být extrémista.

Můžete prostě... začít. Na pěti metrech. V bazénu. S instruktorem, který klade důraz na bezpečnost a radost, ne na výkon.

A možná zjistíte, jako tisíce rekreačních freediverů před vámi, že těch deset metrů stačí. Že tam je víc než dost – krásy, klidu, radosti, objevování.

Protože freediving není extrémní sport. Je to cesta k sobě. A ta cesta může začít kdekoliv. I na mělčině.

Pokud vás rekreační freediving zaujal, podívejte se na kurzy pro začátečníky a kvalitní základní vybavení pro mělké ponory u Sopras Apnea – školy a značky, která chápe, že ne každý chce lámat rekordy, ale každý chce bezpečně a s radostí objevovat podvodní svět.