Od strachu k lásce: Moje začátky potápění

Když mi bylo šest, málem jsem se utopil. Od té doby jsem měl z vody panický strach. Vážně, nedokázal jsem se ani podívat pod hladinu v bazénu. A dneska? Mám za sebou přes 300 ponorů a pracuju jako asistent instruktora. Zní to jako sci-fi? Pojďte, řeknu vám, jak se to stalo.

Jak to celé začalo

Bylo mi 32, když mi doktor řekl, že bych měl něco dělat se svým stresem. "Zkuste nějaký sport," říkal. Jo, jasně. Já a sport? V té době jsem byl typický ajťák - 12 hodin denně za počítačem, jediný pohyb byla cesta k lednici. Ale moje žena dostala nápad - co zkusit plavání? "Jen takové to cachtání v bazénu," říkala. "Žádný výkon, jen relax."

První měsíc jsem se držel mělkého konce bazénu jako klíště. Ale měl jsem štěstí na trenéra. Jmenuje se Honza a má nekonečnou trpělivost. Nejdřív jsme jen seděli na kraji bazénu a povídali si. Pak jsme začali s dýcháním - na suchu, pak ve vodě. Malými krůčky. A víte co? Fungovalo to.

Ten zlomový moment

Po třech měsících jsem dokázal přeplavat bazén. Byl to pro mě ohromný úspěch. A právě tehdy se to stalo - v bazénu měli den otevřených dveří potápěčského klubu. Normálně bych utekl, ale Honza (jo, ten samý trenér) tam byl jako instruktor potápění. Přemluvil mě, ať to aspoň zkusím - v mělké vodě, s možností kdykoliv přestat.

"Víš co je super na potápění?" řekl mi. "Že jsi to ty, kdo má kontrolu. Ty rozhoduješ, jak hluboko půjdeš. Ty určuješ tempo. A hlavně - vždycky máš parťáka, který na tebe dává pozor."

První zkušenosti s výstrojí

První setkání s potápěčskou výstrojí bylo... zajímavé. Připadal jsem si jako kosmonaut, který se snaží obléct skafandr pozpátku. Ale instruktoři byli skvělí - všechno vysvětlili, ukázali, nechali mě si to osahat. Pamatuju si, jak jsem poprvé dýchal přes regulátor neboli automatiku - seděl jsem na kraji bazénu a jen dýchal. Hodinu. Prostě jsem potřeboval získat jistotu, že to funguje.

Co se týče výstroje, ze začátku jsem si všechno půjčoval. Až když jsem si byl jistý, že u potápění zůstanu, začal jsem si pořizovat vlastní věci. První byla maska - na doporučení jsem si pořídil na https://soprassub.com/cs/, italskou značku Sopras, která vyrábí potápěčské vybavení od roku 1995. Ta maska byla důležitá - když dobře vidíte a maska nikde netlačí ani neteče, je to základ pohody pod vodou.

Kurz pro začátečníky

Můj kurz trval dvakrát déle než normálně. Ne proto, že bych byl nešikovný, ale protože jsem potřeboval všechno dělat pomalu, postupně. Instruktoři to chápali a přizpůsobili tempo. V bazénu jsme trénovali, dokud jsem si nebyl jistý každým pohybem. Teorie mě bavila - konečně jsem pochopil, proč se ve vodě dějí různé věci.

A pak přišel první ponor v otevřené vodě. Byl to lom na Svobodných Heřmanicích. Viditelnost tak dva metry, voda studená. Ale víte co? Bylo to perfektní místo na začátek. Žádný tlak na výkon, žádné rozptylování korálovými útesy. Jen já, můj buddy a klidná voda.

Co mi pomohlo překonat strach

Skvělý tým

Měl jsem štěstí na lidi. Instruktoři, ostatní studenti, zkušení potápěči v klubu - všichni chápali, že pro mě je každý krok výzva. Nikdo se nesmál, nikdo netlačil. Když jsem potřeboval pauzu, dal jsem si pauzu.

Malé cíle

Nezačínal jsem s představou, že budu zkoumat vraky v hloubce 30 metrů. Můj první cíl byl vydržet minutu s hlavou pod vodou. Pak se naučit vyrovnávat tlak v uších. Každý malý úspěch byl důvod k oslavě.

Pochopení fyziky

Hodně mi pomohlo, když jsem pochopil, jak věci fungují. Proč se vznášíme ve vodě, jak funguje dýchací přístroj, co se děje s tlakem v různých hloubkách. Najednou to nebyla magie, ale věda - a to jsem uměl pochopit.

První opravdové potápění v moři

Po půl roce příprav jsem se konečně odhodlal k moři. Vybral jsem si Chorvatsko - je to blízko a voda je tam průzračná. První ponor byl u ostrůvku s maximální hloubkou 5 metrů. A víte co? Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života.

Pamatuju si, jak jsem se vznášel nad mořskou trávou a pozoroval malé rybky. Žádný stres, žádný strach. Jen klid a ticho přerušované bublinkami od regulátoru. V tu chvíli jsem věděl, že jsem našel něco výjimečného.

Co mi potápění dalo

Kromě překonání strachu z vody mi potápění dalo spoustu dalších věcí. Naučil jsem se lépe zvládat stres - když dokážete zůstat klidní 20 metrů pod hladinou, zvládnete pak mnohem lépe i stresové situace v práci. Poznal jsem skvělé lidi - potápěčská komunita je jako velká rodina. A hlavně - našel jsem způsob, jak vypnout hlavu.

Dneska, když mám náročný den, jdu se potopit do lomu. Nepotřebuju korálové útesy nebo exotické ryby. Stačí mi ten pocit beztíže a ticho pod hladinou. Je to lepší než jakákoli meditace.

Co bych poradil ostatním, kteří se bojí

Pokud máte strach z vody jako jsem měl já, vězte, že to není konec příběhu. Je naprosto v pořádku začít pomalu. Najděte si instruktora, který respektuje vaše tempo. Začněte v bazénu, třeba jen s maskou, ploutvemi a šnorchlem. Nespěchejte.

Najděte si "buddyho" - parťáka, který chápe vaše obavy. V našem klubu máme speciální program pro lidi, kteří se bojí vody. Vzájemně se podporujeme, sdílíme své příběhy a pokroky. Je důležité vědět, že v tom nejste sami.

Můj vzkaz pro vás

Jestli sedíte doma a říkáte si, že potápění není pro vás, protože se bojíte vody/máte nadváhu/jste moc staří/není to pro ajťáky... vězte, že tyhle výmluvy znám. Všechny jsem je použil. A všechny jsem překonal.

Potápění mi změnilo život. Ne přes noc, ne během jednoho kurzu. Byla to dlouhá cesta plná malých krůčků. Ale stálo to za to. A jestli já, chlap, co se bál strčit hlavu pod vodu, dokážu teď vést ostatní při ponorech - věřte mi, že vy to můžete dokázat taky.

P.S.: Jestli se chcete potápět a máte strach nebo pochybnosti, napište mi. Rád se s vámi podělím o další tipy a zkušenosti. Protože přesně vím, jaké to je, stát na začátku téhle cesty. A vím taky, jak nádherný je ten pocit, když své strachy překonáte.

Publikováno: 05. 02. 2025

Kategorie: Cestování